AKTUALITY

Motivace romských rodičů na poli vzdělávání!

Sociální poradenství

„Sociální poradenství  poskytuje informace o nárocích, službách a možnostech, které mohou vyřešit nebo zmírnit obtížnou situaci člověka.“ (Hartl P. In: Matoušek, 2003).
M. Scally a B. Hopson (In: Matoušek, 2003) rozlišují šest typů pomoci druhým podle potřeb osoby, která pomoc vyhledala.
- podání jednoduchých věcných informací v situaci, která staví uživatele služeb do nevýhodné až bezvýchodné situace (např. v případě negramotnosti uživatele služeb, pomoc při vyplnění formuláře),
- poskytování rad – nabízení názoru odborníka na to, jak by si klient měl lépe počínat,
- pomáhání prostřednictvím učení, což znamená umožnit někomu získat určité znalosti nebo dovednosti pomáhající jeho situaci zlepšit,
- pomáhání prostřednictvím psychologického náhledu spočívá v pomoci druhému pochopit problém, objasnit proč a kde vznikají třecí plochy a ukázat možné cesty, jak si počínat, aby se jedinec rozhodl, co dělat – nejčastěji pomoci lidem, aby si dokázali pomáhat sami,
- pomáhání prostřednictvím přímé akce spočívá v tom, že pomáhající něco vykonává za jinou osobu nebo jí obstarává něco, co právě nutně potřebuje např. jednání  s úřady,
- také sem patří pomáhání vyvolané změnou systému spočívá v ovlivnění nebo změně systémů, které jedinci způsobují potíže.
Klíčová věta zní: Pomáhat znamená pomoci lidem, aby si dokázali pomoci sami.

V tomto typu zařízení je používáno všech šest typů pomoci druhým.
Konkrétně jde o tyto aktivity:
- vyhledávání a poskytování informací o dalších navazujících službách, oprávněných zájmech. Jde např. o informace o dávkách státní sociální podpory, které mohou klienti využít, o nabídce azylových domů, služeb zaměstnanosti apod.,
- poskytování rad a doporučení týkající se chování klientů. Jde např. o doporučení ohledně splátkových kalendářů na dluhy na nájemném a službách, o vhodných způsobech řešení výchovných problémů dětí ve škole, o možnostech výchovných opatření, která minimalizují riziko umístění dítěte do ústavního zařízení, apod.,
- aktivní pomoc  při jednání s úřady a dalšími subjekty. Jde o zastupování a doprovázení klientů při jednáních na úřadech, např. jednání v ústavním zařízení, na OSPOD, ve škole, na obecním úřadě ohledně přidělení bytu, s majitelem domu, kde rodina bydlí, s vedením nebo sociální pracovnicí věznice apod.,
- zpracování písemných podání v zájmu klienta, pomoc s listinami – vyplňování úředních dokumentů, formulářů, psaní dopisů v úředním styku.

Základní metodou práce s uživateli je rozhovor. Rozhovor je dorozumívání dvou nebo více osob, sdělování a sdílení pocitů, názorů, zkušeností nebo nadějí. Jde o to, aby se komunikující lidé pochopili, přijali, podepřeli nebo si navzájem poskytli zpětnou vazbu. Komunikace se odehrává v rovině slov, ale zároveň probíhá na neverbální úrovni. Projev uživatele vnímá pracovník vždy jako celek.

Pouze pasivní poslouchání toho, co uživatel říká, by nestačilo k efektivní komunikaci. Další dovedností pomáhajícího je aktivní naslouchání. Aktivní naslouchání poskytuje uživateli zpětné vazby od pracovníka. (Havránková O. In: Matoušek, 2003) Pracovníci používají tzv. techniky aktivního naslouchání. Těmi jsou:
1. Povzbuzování, jehož cílem je povzbudit zájem, povzbudit uživatele k dalšímu hovoru.
2. Objasňování, jehož cílem je objasnit, co říká uživatel, získat více informací, pomoci uživateli, aby viděl i další hlediska problémů.
3. Parafrázování s cílem ukázat, že uživateli nasloucháme a rozumíme, co říká, ověřit, zda jeho slova chápeme správně.
4. Zrcadlení s cílem projevit pochopení a porozumění pocitům uživatele, umožnit mu tak tyto pocity zvládnout a přehodnotit.
5. Shrnutí, jehož cílem je zhodnotit dosažený pokrok, shrnout důležité myšlenky, fakta a emoce, položit základ   k další diskusi.
6. Ocenění s cílem dát najevo respekt a uznat význam druhého.

Pravidla aktivního naslouchání jsou:
- pracovník ověřuje, zda správně porozuměl co uživatel říká a cítí,
- pracovník nepřerušuje, neradí,
- pracovník vyjadřuje zájem neverbálně i tónem hlasu,
- pracovník nevysvětluje, co sdělení asi znamená,
- pracovník nehodnotí, co je správné a nesprávné,
- pracovník respektuje názory, vnímání a pocity druhého. (Asociace mediátorů ČR, 2003)

Během rozhovoru jsou používány uzavřené a otevřené otázky. Uzavřené jsou ty, na které lze jednoznačně odpovědět. Slouží především ke sběru faktů, dat. Otevřené otázky dávají uživateli prostor. Uživatel sám usměrňuje hovor k tématu, které je pro něj důležité. (Havránková O. In: Matoušek, 2003). Odpověď v otevřené otázce není žádným způsobem omezena. Otevřené otázky přenášejí vedení a pozornost uživatele a dávají mu větší výběr toho, co o sobě říci a jak to říci. (Hartl P. In: Matoušek, 2003).